TÉMA: Když jedno světlo odejde…
9/20/2017
20. července letošního roku se stalo něco, co bych nikdy nečekala. Z tohoto světa se rozhodl odejít člověk, který mi byl dlouhá léta inspirací a vzorem, a který se tak nějak stal neodmyslitelnou součástí mého života.
It starts with…
Vše začalo v roce 2001, kdy jsem si jako ještě malé dítko (možná spíš puberťačka) naprosto užívala sledování MTV a všech ostatních hudebních kanálů. Tehdy na MTV dávali předávání cen. U každého vítěze pak hráli asi minutový úryvek písničky, se kterou interpret vyhrál. A právě tenhle ročník absolutně ovládli nějací Linkin Park s písničkou In the End. Tato písnička se mi vryla do kůže, tahle skupina se mi vryla do kůže a zůstala tam na věky věků. Pamatuju si, že jsme měli zrovna letět na rodinnou dovolenou do Chorvatska a představa, že týden neuslyším tuhle geniální skladbu, pro mě byla nepředstavitelná. Týden bez mé nové drogy. A tak jsem vysedávala u záznamu z onoho předávání cen a čekala, až budou dávat úryvek In the End, abych si ho mohla nahrát na kazetu, kterou si vezmu sebou do Chorvatska spolu s mamčiným vypůjčeným Walkmanem. Celý ten týden v Chorvatsku jsem pak strávila se sluchátky na uších za poslechu nekonečné smyčky minutového úryvku In the End. Jednoho dne, po návratu z Chorvatska, přišel domů můj bratr a triumfálně přede mnou mával nějakým vypáleným CDčkem, které šel ihned pustit, když se z pokoje ozvaly ony důvěrně známé tóny, přišel také nyní již důvěrně známý pocit, který budu mít už navždy spojený s poslechem této kapely. (Ano, přiznávám se, měla jsem Hybrid Theory vypálené, a tento exponát mám dodnes, ale nebojte se ničeho, dnes už mám všechny alba Linkin Park originál – skvělé hudebníky je totiž třeba podporovat.)
Linkin Park pro mě nikdy nebyli jen kapela. Jsou to asi jediní interpreti, kteří na co sáhnou, to se mi líbí a je jedno, jestli jde o songy Linkin Park, Fort Minor nebo Dead by Sunrise. Už od doby, co jsem je začala poslouchat, jsou to pro mě výjimeční lidé. 6 naprosto geniálních chlápků, kteří snad ani nemohou být z této planety. Přiznávám, že Chester s Mikem jsou pro mě takové dva ústřední body (ne že by ostatní členové pro mě byli méně důležití). Chester s jeho naprosto unikátním a božským hlasem, jeho nádherným úsměvem, jeho střeštěností, vtípkama, srdečností, ale především se vší tou energií, emocemi a vášní, které dával do každé písničky a do každého slova. A Mike, renesanční člověk, nesmírně talentovaný, usměvavý, soustředěný, milý, pozitivní a prostě ten, který zvládne všechno, na co sáhne. Vždycky jsem je brala jako své přátele, jako součást mé rodiny, ostatně však je slyším každý den, už od toho září roku 2001. A když někoho slyšíte každý den po dobu 16 let, pak si k němu prostě vytvoříte pouto, zvlášť když jsou vám ti lidé sympatičtí a vytváří něco, co se vám líbí. Jejich hudba je součástí mě samotné, oni jsou součástí mě samotné. Když někoho obdivujete a sledujete, pak na vás má nějaký vliv, ať chcete nebo ne. Díky Linkin Park jsem poznala spoustu skvělých kapel, viděla jsem spoustu skvělých filmů, poznala jsem díky nim i osobu, která byla dlouhé roky mou nejlepší kamarádkou, ale především jsem díky Mikovi objevila své umělecké střevo, začala se věnovat kreslení a také začala studovat grafiku, které se věnuji dodnes, částečně se jí živím a také díky ní mohu pomáhat jako dobrovolník neziskové organizace.
Vždycky jsem si představovala, že za pár desítek let budou Linkini pořád hrát. Budou to starý dědkové a budou pořád stejně skvělý a já je budu pořád stejně zbožňovat. A tahle představa se 20. července zbořila jako domeček z karet. Když jsem tu zprávu zahlédla na facebooku začala jsem nadávat, jací jsou lidi debilové, dělat si srandu z něčeho takového. Jenže pak se ta zpráva začala objevovat víc a víc a za chvíli toho byl plný internet – „Zpěvák Linkin Park, Chester Bennington, spáchal sebevraždu.“ Této informaci jsem odmítala věřit. Cokoli ve mně tomu odmítalo věřit. Prostě jsem nemohla. Chester, ten neustále usměvavý člověk, by tohle neudělal. Stále jsem čekala, že někdo napíše, že se jedná jen o opravdu hloupý žert, že jde jen o hoax, ale jediné co se objevilo, byl příspěvek od Mika, který potvrdil pravost informace. Do této doby na mě smrt žádné celebrity neměla nějaký extra velký vliv. Ano, už spousty lidí mi bylo líto. Bylo mi líto Michaela Jacksona, bylo mi nesmírně líto Paula Walkera, bylo mi líto Heatha Ledgera. Ale Chester pro mě nebyl jen tak někdo. Nebyl pro mě jen tak nějaká celebrita.
Asi jedna z nejtěžších věcí pro mě bylo (a stále je) číst příspěvky na sociálních sítích od lidí, kteří Chestera znali. Je pochopitelné, že když tento svět opustí někdo slavný, tak se všechny celebrity chtějí ukázat jako dobrosrdeční lidé a napíší pár slov. Ovšem to, co člověk může číst o Chesterovi? Neříkám, že jsem to nečekala (asi je normální, že každý člověk na nás udělá nějaký dojem a uděláme si tak nějak obrázek o tom, jaký asi může být apod.), ale tohle opravdu svědčí o tom, že Chester byl velmi výjimečný člověk a jelikož takových lidí moc není, tak bude hodně lidem moc chybět. To, že se o zesnulém hovoří v superlativech, je jasné, ale nevšimla jsem si, že by se na nich nějak zvlášť plýtvalo. Ovšem v případě příspěvků o Chesterovi, je vidět, že zde o žádné plýtvání nešlo, ba naopak, že ani slova nestačila a nedokázala popsat to, co autoři příspěvků cítí. Ostatně přečtěte si např. co napsali David Draiman z Disturbed, Steve Aoki, Kiiara, Fred Durst z Limp Bizkit a mnoho mnoho dalších. Tolik písniček, tolik vystoupení, tolik cover verzí, tolik celých koncertů, které byly interprety všemožných žánrů věnovány právě památce Chestera. Všechny ty memoriál akce konané napříč celým světem, na kterých se scházejí fanoušci, aby společně zavzpomínali na svého oblíbeného zpěváka, zazpívali si spolu pár písniček a zapálili za něj svíčku.
Já sama jsem se zúčastnila pražského memoriálu, který se konal 23. srpna ve Futuru. Musím se přiznat, že jsem malounko váhala a ve skutečnosti jsem neměla v plánu tam zůstávat nějak dlouho. Měla jsem ale prostě potřebu nějak vypustit ten smutek, nebýt na něj sama a navíc na akci měla být k dispozici kniha, do které mohli fanoušci napsat nějaký vzkaz, něco nakreslit, nalepit fotky a podobně a celá tato kniha bude poslaná kapele. Za tuto možnost musím nesmírně poděkovat Monice, která toto zařídila, protože mně osobně to nesmírně pomohlo. Na akci vystoupilo několik hudebníků, kteří zahráli 2-3 písničky z repertoáru Linkin Park a musím říct, že to bylo něco neuvěřitelného. Celá ta naprosto nepopsatelná atmosféra, nesmírně skvělé výkony hudebníků, chvilky dojetí a dokonce i chvíle smíchu. Děkuji za to. No, nakonec jsem odcházela asi v jedenáct hodin a to jen z donucení, neb mě druhý den čekalo brzké vstávání do práce.
Co je ale pro mě ovšem mnohem těžší, je pomyšlení, co museli a stále musejí zažívat ostatní členové kapely a jejich rodiny, včetně Chesterovy ženy Talindy. Když si jen pomyslím, co Chester znamenal pro nás, pro fanoušky a jaký to mělo dopad na mnoho z nás, absolutně si nedovedu představit, čím si prochází ti, kdo Chestera znali osobně a patřili mezi jeho blízké. Představa, že někdo, na kom mi tak moc záleží, přišel o svého nejlepšího přítele, někoho, na kom jemu nesmírně záleželo, a já mu nemůžu jakkoli pomoc. Ta bezmoc. To, že jsem nemohla nijak pomoct Chesterovi, že nemám jak pomoct ostatním. Jediné co pak člověku zbyde, je psát příspěvky na sociálních sítích a doufat, že si je členové kapely a jejich blízcí přečtou. Což je další věc, která je neuvěřitelná – celá komunita fanoušků, která je kapele v těchto časech tak obrovskou podporou. Je mi opravdu velkou ctí být něčeho takového součástí, něčeho, co sama manželka Chestera, nazvala rodinou. Jednou Chester prohlásil, že fanouškové Linkin Park jsou ti nejlepší na světě a myslím, že se ukázalo, že se nemýlil.
Přiznám se, že po Chesterově smrti mi většina písniček Linkin Park začala dávat úplně jiný smysl. Spousta textů má najednou nějak jinou souvislost, ačkoli byly s největší pravděpodobností psány s úplně jiným záměrem. Stejně tak pro mě bylo nějakou dobu hodně těžké některé písničky slyšet, např. One more light jsem si zvládla poslechnout až měsíc po Chesterově úmrtí. Nesmírně mě těší, že si kapela vybrala právě tuto písničku jako poslední singl ze stejnojmenného alba. Videoklip vydali před dvěma dny, 18. září a všichni členové se shodují na tom, že vytváření tohoto klipu a samotné zhlédnutí bylo nesmírně emocionální, ale jsem ráda, že se k tomuto kroku rozhodli, že svůj smutek přeměnili v něco tak krásného, jako je právě toto video. Stejně tak mě těší, že se rozhodli uspořádat koncert na počest Chestera, ačkoli věřím, že to pro ně bude nesmírně těžké, po tolika letech stát na pódiu bez něj, ale jsem si jistá, že to zvládnou a že jim fanoušci budou opět oporou.
Ten, kdo změnil svět
Asi nebudu přehánět, když řeknu, že Chester byl bez pochyby člověk, který změnil svět. Změnil svět mnoha a mnoha lidí a mění jej i po své smrti. Jen se podívejte, jak ohromná vlna osvěty ohledně duševního zdraví se strhla poté, co se rozhodl z tohoto světa odejít. Kolik známých osobností se rozhodlo tuto osvětu podpořit a kolik z nich se rozhodlo otevřeně promluvit o jejich problémech a zkušenostmi s depresemi a úzkostí. Už jen kvůli Chesterovi doufám, že tato vlna neopadne, ale naopak se bude ještě zvětšovat, doufám, že se jednoho dne dočkáme světa, ve kterém nebude duševní zdraví tabu, ve kterém se lidé nebudou bát hovořit o svých duševních problémech, že se nebudou bát přiznat, co je trápí a že lidé budou ochotni těmto lidem naslouchat a budou se jim snažit pomoci.
Příspěvky
7 komentářů
Tyhle trubute články mě vždycky doženou k slzám. Láska k Chesterovi je ohromná a strašně se mi líbí ta podpora od fanoušků. Jsme v tomhle nejlepší na světě. Tolik stovek tisíc lidí, myslící na jednu věc, kterou tolik zbožňovali.
OdpovědětVymazatZačátek Linkin Park máme dost podobný. Dokonce jsem v posledních měsících taky uvažoval nad tím, jaké to bude třeba za 20 let :) Tolik pro mě znamenal. Každý den na něj myslím, každý den za něj pláču. Tolik mi chybí
Naprosto souhlasím...to, kolik lidí se semklo, když se to stalo a kolik lidí denně stále truchlí a kolik lidí se snaží to všechno proměnit v něco dobrého a snaží se pomáhat lidem, kteří na tom nejsou nejlíp a kteří mají podobné problémy jako měl Chester, to mě neskutečně dojímá...to, jak ho lidi zbožňovali...nesmírně mě mrzí, že tak unikátní člověk odešel :(
VymazatKrásně napsané. Mluvíš mi přímo z duše a srdce... Nikdo kolem mě to nechápe, že mi může tolik chybět někdo, koho jsem osobně neznala a pořádně ani neviděla (na koncertech jsem byla tak 20 m od pódia, protože ty tlačenice mi nedělají dobře), ale já si nedokážu poručit. Ten večer jsem spadla na dno a stále se z něj hrabu. Je zajímavé, že jsme měli všichni stejně myšlenky. Po Aerodrome festivalu jsem si také říkala, jaké to asi bude, až budu jako zralá žena (nebudu psát stará) sedět někde doma na terase a poslouchat songy, které vznikly před desítkami let a já u toho takřka byla, a pak jednou přijde ta zpráva, že Chester Bennington zemřel ve věku třeba 90 let a mě vyhrknou slzy, ale jen na okamžik, protože budu vědět, že se brzy uvidíme a že on prožil svůj dlouhý život a byl naplněný, stejně jako ten můj... Přišlo to příliš brzy, o to horší to je, že trpěl. Trpěl a my to neviděli... Spi sladce, můj hrdino!
OdpovědětVymazatJsem ráda, že to tolik lidí cítí stejně :) je to taková maličkatá útěcha...a s těma davama ti rozumím, mám to úplně stejně...na koncertech nikdy nechodím na stání, jelikož moje tělesná schránka má tendence kolabovat :( takže chodím na sezení nebo prostě někam bokem...nejblíž jsem klukům byla v O2 areně v Praze, kdy jsme sice byli na sezení, ale hned vedle podia, takže jsem je měla tak blizoučko :) bohužel ale to byl taky důvod, proč jsem nešla na Aerodrome, protože sem se bála, že tam nikde nebude prostor být někde stranou, a pak když sem viděla fotky, tak sem si nadávala, protože tam bylo všude spousta prostoru a já tam debil nešla, jak největší zbabělec :( tolik sem byla šťastná, když jsem se dozvěděla, že tu zase budou a já blbka na ně nešla jen kvůli nějakému svému strachu :( to je asi jedna z věcí, kterou si budu už navždy vyčítat :( byla jsem na všech koncertech v Čechách, jeden vynechám a stane se tohle :(
VymazatKaždopádně přeji příjemné hrabání se ze dna, kdybys někdy potřebovala si o Chesterovi popovídat, tak napiš :) ze dna by se nikdo neměl hrabat sám a myslím, že bysme si z toho, co se Chesterovi stalo, měli něco vzít...a být trošku všímavější k ostatním :) #MakeChesterProud :)
Díky za tyhle řádky,s některými se plně ztotožnuju.Linkiny poslouchám 14let,v květnu jsem si konečně nechala udělat kérku,v červnu byla na Aerodromu,kde se mi splnil jsem,bohužel to bylo naposled.Pak se mi zhroutil svět,odešel někdo koho jsem vlastně neznala a přesto mě jeho smrt zasáhla.Rána se sice zahojí,ale jizva už zůstane.Není den,abych neuronila slzu,nikomu to nevyprávím,těžko by to někdo pochopil.Teď už kluky zase poslouchám,ale po Chesterově smrti jsem vůbec nemohla a třeba One More Light třeba ještě pořád nedávám.Nejhorší je pro mě vědomí,že už neuslyším jeho hlas.Teď už to mám jen tak-co bylo před jeho smrtí,protože pak už nebylo nic.Jak málo by mi ted´ stačilo ke štěstí...Odešel moc brzy...
OdpovědětVymazatJá zas děkuji tobě, za tenhle komentář. Mě hodně mrzelo, že když jsem měla potřebu o tom mluvit se svými přáteli, tak jsem se u nich nesetkala s pochopením, to většina z nich moc dobře ví, co pro mě Linkin Park znamenají, jako by už tak nestačilo, že Chester odešel, ještě navíc člověk takhle procitne, že vlastně přátelé možná ani nejsou přátelé, ale o to víc si vážím těch pár jedinců, kteří mě pochopili, vyslechli a někteří mě i dost podpořili :) očividně fakt asi v nouzi poznáš přítele
Vymazatkaždopádně, že nemůžeš slyšet One More Light naprosto chápu, já taky nemohla...ale měsíc po Chazově smrti jsem prostě musela, kvůli němu, kvůli tý písničce, kterou jsem si zamilovala po prvních pár vteřinách poslechu...Chester byl unikát a bude nám moc chybět, světu bude takový člověk chybět :(
Když někdo takhle odejde tak je to vždy tragické.Nebyla jsem taková ta skalní fanynka co by znala všechny písně,ale i já tuto kapelu znám od puberty.Před rokem a něco jsem objevila jejich píseň (konečně jak se jmenuje protože neumím moc anglicky) která se mi pořád vybavovala.Je dobrá,ale překlad té písně je takový horší..bleed it out..tuto píseň jsem zaslechla asi před 10ti lety v divadle..ta skladba hrála v jednom představení a mě se zaryla do hlavy..v tom divadle jsem si říkala že je to skvělá skladba..symbolicky jsem jí našla až loni..když jsem se dozvěděla o úmrtí tohoto zpěváka,tak jsem si hned tu píseň vybavila..i to že tuto kapelu znám nějakých 15 let zpátky,tedy déle než půl života..ovšem jak píšu nebyla jsem skalní fanynkou,takže jsem byla překvapená,že měl tento zpěvák tolik dětí a podobně..jen jsem věděla,že psal levou rukou jako já,to jsem někde četla..leváci jsou často citlivější a mají talent..také jsem nevěděla že se mu stali ty nepěkné věci v dětství..jeho úmrtí mi v mnohém připomnělo smrt jiného zpěváka..ten nebyl světově známý,ale v mnohém se chesterovi podobal..také prožíval peklo v podobě depresí..byl to david weingartner,který před dvěma lety zemřel..možná si ho někdo budete pamatovat z hlasu 2012.Jeho smrt mě dostala a to jsem ho ani moc neznala.Měl podle mě maniodepresi a byly tam i drogy.Toužil po velkém hudebním úspěchu,bohužel mu v tom osud nepřál.Jeho pratetou byla herečka Stella Májová.
OdpovědětVymazat