Po krvavé bitvě proti mnoha různým protivníkům je Paige Mahoneyová jako Kmotryně vládnoucí londýnskému podsvětí v neustálém ohrožení. Stabilizace roztříštěného podsvětí bude složitější, něž se kdy zdálo, protože se otočila k Jaxonu Hallovi zády a na svobodě číhají pomstychtiví nepřátelé. Paige ovšem netuší, že její vláda může být již velmi brzy násilně přerušena zavedením Senshieldu, technologie, která by pro komunitu jasnovidců a světa, v němž žijí, znamenala zkázu.

Pro začátek musím říct, že předchozí dva díly série se mi neskutečně dobře četly, a tento nebyl výjimkou. Vlastně celá tato série patří mezi mé nejoblíbenější. Knihu jsem si předobjednala ještě před vydáním a nemohla jsem se dočkat, až se mi dostane do rukou (ano, já vím, mohla jsem si přečíst anglickou verzi, která vyšla už březnu, ale to bych nesměla být líná louskat anglickou knihu).

Třetí díl plynule navazuje na oba předchozí, jako byste četli jen další kapitolu. Kniha byla plná překvapení, hned na začátku autorka odpálí bombu obřích rozměrů, u které jsem opravdu nevěděla, jestli čtu správně. Toto odhalení vysvětlí spoustu věcí ohledně Syndikátu a Prvního Šeolu. Ovšem díky tomuto nabitému startu jsem se trochu bála, aby zbytek knihy nebyl nudný, ale bála jsem se naprosto zbytečně.
 
Paige, nová Kmotryně londýnského syndikátu, má stále tendenci být občas impulzivní a také dělat špatná rozhodnutí (což může být sem tam poněkud otravné). Na druhou stranu je vlastně dobře, že i ona má nějaké chyby, ať už jsou sebevíc otravné, aspoň to není ta unikátní sněžná vločka, která je ještě navíc dokonalá. Jedno z těchto špatných rozhodnutí ovšem dosti zkomplikuje životy vidoucích žijících v Londýně a následkem toho čerstvá Kmotryně padne v nemilost u mnoha nepřirozených. V Londýnské citadele je zaveden Senshield, který začne podstatně omezovat celou komunitu vidoucích a následně je donutí opustit důvěrně známé ulice. Tato část mi mírně evokovala Hunger Games a situaci 13. kraje, což neříkám, že je špatně, spíš to dodá celé atmosféře větší míru úzkosti a naléhavosti.

S Paige a jejími veliteli se podíváme mimo Londýnskou citadelu, dozvíme se, jaká je situace v jiných městech ale i mimo ně. Taktéž nahlédneme pod pokličku fungování komunity vidoucích např. v Manchesterské citadele. Nesmírně mě potěšila část, kdy se Paige setká s příbuznou jedné z jí nejbližších postav z první knihy. Ve mně samotné to vyvolalo radost a asi i mírné dojetí, jen je škoda, že tomuto setkání a rozhovoru nebylo věnováno víc času, myslím, že by to vůbec ničemu neuškodilo.
U některých částí knihy jsem byla opravdu napjatá a mě samotnou absolutně nenapadalo, jak postavy danou situaci vyřeší, jelikož já sama bych si s ní rady asi nevěděla. Samozřejmě se dá předpokládat, že přeci jen všechno dobře dopadne, ale ne vždy je to samozřejmost. U nějaké 310. stránky jsem si ovšem začala říkat: „Sakra, jak tohle jako dopadne?“ A navíc jsem se začala obávat toho, kdy se vlastně dočtu pokračování (tedy spíš kdy se dočkám dalšího dílu).


Ale ať nepíši jen v superlativech, pokusím se na chvíli oprostit od svého já, které tuto sérii tak zbožňuje (toto mé já neberte moc vážně, fakt jsem se musela snažit, abych vůbec něco vymyslela). Za prvé - některé části mi přišly nedostatečně popsané. Celý syndikát se má skládat z tisíců vidoucích, tzn. tisíce lidí, ale když se Vidořád stahoval do podzemí, mohli jsme se dočíst pouze o tom, jak se tam dostala skupinka asi tak 10 lidí, zbytek nic. Stejně tak rozuzlení některých (ne všech!) kritických situací bylo nějaké až moc jednoduché a strohé, například když se vloupají do extrémně důležité továrny nejdůležitějšího vládního projektu a stačí jim spolupráce jednoho člověka, který jim otevře bránu, hurá a je to. Stejně tak při napomáhání při útěku z vězení jedné z nejdůležitějších postav Manchesterských vidoucích, která je navíc odsouzená k smrti. Prostě a jednoduše odejde.

Za druhé - Paige a Strážce, tuhle knižní dvojici mám opravdu moc ráda. Moc se mi líbilo, jak si autorka v předchozích dílech dávala záležet s popisováním a rozvíjením jejich vzájemného vztahu. Dle všeho mezi nimi má fungovat opravdu velmi zvláštní chemie a mají mezi sebou velmi pevné pouto, ale Paige ani po dvou knihách stále neví co chce. Jednou ho k sobě pustí, podruhé dělá že ho nezná, pak ho zase chce ve své blízkosti, pak ho pustí k šípku, pak zase chce být s ním…a on chudák stále trpělivě přihlíží, no trpělivost Strážci opravdu nechybí.

Za třetí – charaktery „nových“ postav. Asi jediné z novějších postav, u kterých mi přišlo, že dostaly trošku prostoru byly Vanceová a Marie Ogněna, ale to je asi tak vše. Myslím, že některé charaktery by si více prostoru zasloužily (a těch pár stran navíc by asi nikoho nezabilo, já osobně bych za ně byla naopak ráda).
Každopádně ať chci nebo ne, ani jedno z těchto negativ mi ani trochu knihu ani čtení nezprotivilo. Jelikož každé negativum je vyváženo zdravou mírou napětí, zvratů a pozitiv.

I něco navíc…

I třetí díl této skvělé série je doplněn slovníkem pojmů, pro případy, že byste přeci jen u některých pojmů tápali, o co vlastně jde. Já osobně jsem s tím nikdy problém neměla, ale na druhou stranu je to celé názvosloví kouzelné. Na začátku knihy máme k dispozici mapu Scionských republik Anglie a Irska s vyznačenými hlavními městy a také všemi citadelami. Dále zde také najdeme hierarchii Vidořádu se jmény všech velitelů, jak sněmu nepřirozených, tak i Ranthenů. Na zadní předsádce je zobrazen strom všech sedmi řádů jasnovidnosti podle legendárního spisku „O podstatě nepřirozenosti“. Podobné přílohy u knih miluju. Na jednu stranu to může být absolutní detail, ale pro mě je to detail, který je tou pověstnou třešničkou na dortu.

Obálka

Obálka třetího dílu skvěle ladí s předchozími dvěma. Je provedena ve stejném stylu, tentokráte má ale krásnou fialovou barvu. Fialová barva bývá dle psychologie barev označována jako symbol duchovna, což k této knize naprosto sedí. Vedle toho je fialová stejně jako u předchozích dvou dílů doplněna zlatou barvou, ve které je vyveden jak hlavní symbol můry na obálce, tak i předsádka knihy a pár dalších detailů, což krásně doplňuje celkovou atmosféru knihy a vlastně i celé této série.
Tato verze obálky byla v anglické verzi použita pro limitovanou sběratelskou edici, takže můžeme být rádi, že právě my máme tyto obálky. Dalším důležitým prvkem, který se nachází jak na přední straně obálky, tak i na hřbetě knihy, je květina, kterou je dle všeho drchnička rolní*. Ta má dle květomluvy znamenat „Buď šťastna a spokojena.“ Což si myslím, že je další autorčina hříčka. Květina není vynechána ani na zadní straně obálky, kde je pouze nenápadně vylisována, stejně jako jsou vylisovány určité symboly i u předchozích dílů.

Co říci na závěr? Opět povedený díl, ostatně jako celá série. Samozřejmě má své mouchy, jsou zde trochu divné momenty, ale na druhou stranu se kniha skvěle čte, je napínavá, je akční, občas možná maličko předvídatelná, ovšem veškeré předvídatelné momenty jsou plně vyvážené plot twisty a momenty překvapení. Moc se mi líbí, jak si autorka pohrála s květomluvou a to nejen, co se týče příběhu, ale také co se týče samotné obálky. Jediné, co se mi opravdu nelíbí je fakt, že na další díl budu muset zase čekat. Neskutečně se těším, co se bude dít dál a jak to dopadne s celým Vidořádem…a také se Strážcem, protože to je prostě sympaťák.