Už je to nějaký ten pátek, kdy jsem poprvé slyšela slovo „zaklínač“ a díky své zvědavosti jsem se chtěla dozvědět víc a víc, až se tato knižní série stala jednou z mých nejoblíbenějších. Proto bych se s vámi ráda podělila o to, čím je tato série výjimečná a čím bych vás ráda navnadila k tomu, si ji přečíst…

1|  Geralt z Rivie, Řezník z Blavikenu, Gwynbleidd, wiedźmin

2| Unikátní svět plný mytologie

Spojit babské povídačky, strašidla, kterými strašíme děti a mýtické bytosti, spolu s magií, čaroději, elfy, trpaslíky a dalšími prvky fantasy? No není to geniální?

3| Skvělé charaktery

Legendární družina a mé oblíbené postavy: Geralt, Milwa, Regis, Angoulême, Cahir a Marigold (by: JustAnoR)

4| Geraltovo přátelství s Marigoldem

5| Svět rozšířený o sérii geniálních her

6 | Hudba k navození dokonalé atmosféry

7| Fantasy žánr

8| Záporáci, které nebudete mít rádi

9| Cosplayeři

10| Povídky, komixy, průvodce

11| Nudit se rozhodně nebudete

Na svět lovců stínů padla temnota, zavládl chaos a zkáza. Clary, Jace, Simon a jejich přátelé se nyní musí spojit proti největší hrozbě, jaké kdy čelili – Claryinu vlastnímu bratrovi. Sebastian Morgenstern přešel do útoku a systematicky zasévá rozkol do řad lovců stínů. Pomocí Poháru smrti mění lovce stínů v bytosti z nočních můr, rozvrací rodiny, odtrhává od sebe milence a jeho temná armáda se stále zvětšuje. Nic na tomto světě nemůže Sebastiana porazit – ale kdyby se někdo odvážil do světa démonů, mohla by tu být naděje...

Knižní série Mortal Instruments (neboli Nástroje smrti) je součástí velmi rozsáhlého univerza, které zahrnuje nejen další dvě knižní série, ale také film a seriál. Je sice škoda, že tvůrci filmu nezvládli úplně využít potenciál tohoto světa, ale to by bylo na dlouhé povídání. Knihy se těší velké oblibě a to právem. Mě samotnou si toto univerzum a jeho postavy naprosto získaly.

Asi nikoho nepřekvapí, že v posledním dílu série dojde k rozuzlení celé zápletky. Sebastián totiž útočí na instituty po celém světě a přeměňuje Nefilim pomocí pekelného poháru na temné lovce stínů. Přeživší lovci stínů pak v boji váhají a nedokáží jen tak zabíjet své příbuzné, přátele, či známé, a to jen nahrává Sebastiánovi do karet. Aby toho nebylo málo, přijde s ultimátem, které Spolek postaví před velmi nelehké rozhodnutí. Může tím totiž způsobit rozvrat Dohod a rozpoutat válku s Podsvěťany.

To by ale nebyli Clary s Jacem, kdyby dění nevzali do svých rukou, a to by nebyli jejich přátelé, kdyby se k nim nepřidali. A tak se naše pětice vydá na poněkud sebevražednou misi, přeci jen jsou to lovci stínů a ti mají chránit svět před démony ať to stojí, co to stojí (tedy až na Simona, ale ten je vlastně takový upírský lovec stínů :D ).

Oproti předchozím dílům se zde dočkáme úhlů pohledu vícero postav. Už se zde nestřídá jen Clary s jednou či dvěma dalšími charaktery, ale prakticky se všemi hlavními postavami. Dokonce se zde objeví i části příběhu nových postav, Emmy Cairstairsové a Juliána Blackthorna, což tento díl poněkud oživilo. Navíc je to taková menší ochutnávka další série ze světa Lovců stínů – Temné lsti, ze které v češtině vyšel zatím první díl. Kromě toho se ve Městě pekelného ohně setkáme také s Tessou Grayovou, která je jednou z hlavních postav další série knih z tohoto universa – Pekelné stroje, ta dějově předchází Nástrojům smrti. Takže se dá říct, že tato kniha je mimo jiné i rozcestník k dalším knihám z tohoto úžasného světa.



Kniha je nabitá akcí, napětím, a chvílemi na mě působila až úzkostně, jelikož minimálně v jednom okamžiku mi přišla situace poněkud neřešitelná a říkala jsem si, že tohle sakra nemůže dopadnout dobře. Měla jsem dokonce opravdu často tendence nahlížet na nadcházející stránky, aby mi napověděly, jak se situace vyvine, protože jsem to nemohla vydržet. Zvláště pak v závěru knihy.

Co se týče charakterů postav, zdá se mi, že především hlavní pětice poněkud dospěla. Vlastně mi přijde, že se ani nechovají na ten věk, ale spíš jako by byli starší (většinou). Clary s Jacem konečně přišli na to, že komunikace s okolím občas není na škodu a že si tím můžou ušetřit spoustu zbytečných starostí (teda aspoň komunikují spolu, když už nic jiného, ale i to je vítaná změna).

Autorka samozřejmě nezapomněla i na humor tak charakteristický pro Simona a Jace, kteří si své poznámky neodpustili ani v těch nejhorších chvílích (mít takové přátele i v reálu musí být k nezaplacení :D ). A pozor, dojde i na humor ze strany Aleka, což pro mě bylo velmi příjemné překvapení. Alek se totiž konečně trochu vybarví a uvolní, a přestane se chovat tak extrémně upjatě (no, možná to je tím, že počítá, že každou chvílí umře). Co se týče humoru, opravdu nemohu opomenout scénku s lordem Montgomerym – kdo jste knihu četl, víte, o čem mluvím; kdo ne, těšte se – sakra, kdo tohle vymyslel? :D Každopádně nemohu říct, že bych to od zainteresovaných postav nečekala, opravdu jsem se hodně bavila.


Jak se kniha blížila ke konci, bylo mi jasné, že přijde nějaká oběť. Ta oběť přijít přeci musela, protože kde by jinak bylo nějaké napětí, emoce a podobně. Bez té oběti by to prostě byla nuda, to si přiznejme (a musím to přiznat i já, člověk, který zbožňuje happy endy). Ve chvílích, kdy jsem zrovna nečetla, jsem přemýšlela, jaká ta oběť bude. Přemýšlela jsem, jestli se autorka rozhodně zabít některou z hlavních postav a upřímně jsem se bála, že to skutečně udělá. Ovšem to, co vymyslela, zcela předčilo mé očekávání. Ona totiž udělala něco mnohem horšího. Vemte si situaci, kdy čtete šest knih o několika lidech (které si nejspíš dost oblíbíte a utvoříte si k nim vztah) a autorka jednoho z těch lidí vezme a smaže úplně všechno, co udělal, kým byl…všechno. Jestli jsem u některé části celé série měla co dělat, abych udržela emoce na uzdě, pak to byla právě tahle. Vážně musím říct, že konec této knihy a celé série je naprosto geniální, skvělý a o to víc celou sérii zbožňuju. Ano, úplný závěr knihy byl kýč s velkým K, ale i kýče občas mohou být hezké a milé.

A je to. Série je u konce. Musím přiznat, že díky Městu nebeského ohně mi některé z postav dost přirostly k srdci a tak je pro mě docela těžké se s nimi teď rozloučit. Pro mě jde bezesporu o emočně nejnáročnější díl. Rozhodně jsem spokojená s tím, jak vše dopadlo, a tak nezbývá, než se vrhnout na série Pekelné stroje a Temné lsti, protože svět lovců stínů prostě opustit nechci. A až je dočtu, myslím, že se vrátím opět k Nástrojům smrti a přečtu si vše znovu.

Asi vás nepřekvapí, že zrovna prosinec byl pro mě na knihy nejhojnější měsíc, a to nejen díky Vánocům, ale také díky slevovému povánočnímu období. Velice by mě zajímalo, kdy všechny ty knihy budu číst…mým tempem mám asi na celý rok co dělat…nejradši bych si zlomila nohu, abych mohla být doma a číst a číst a číst

Vánoce, svátek knihám zaslíbený

Jedny z knih, které jsem si přála asi nejvíc, byly Mechanický anděl a Paní půlnoci od Cassandry Clare. Na konci listopadu jsem totiž dočetla sérii Nástrojů smrti, a opravdu odmítám jen tak opustit svět lovců stínů…Tohle univerzum je naprosto úžasné, takže hodlám přečíst každičkou knížku, která se ho týká.


Dále na mém seznamu nemohlo chybět ani pokračování série Les Mytág od Roberta Holdstocka – Hloubení. První dva díly se mi moc líbily, takže mám v plánu přečíst celou sérii. Jen jediné co nechápu je fakt, že nakladatelství Argo vydalo v novém vydání jako první čtvrtý díl a třetí má vyjít až v příštím roce. Každopádně díly na sebe nijak dějově nenavazují, takže je to prakticky jedno.

Následující knihy jsou spíše sázka na loterie, buď mě zaujaly díky recenzím, nebo z nějakého jiného důvodu. Např. Shannarův meč jsem zvolila díky seriálu, který se mi moc líbil, tak doufám, že kniha nezklame. Důvod pořízení knihy Assassin's Creed: Renesance asi nemusím nijak dlouze popisovat. Na knihy jsem opravdu moc zvědavá, snad jednou přečtu celou sérii…A teď k těm knihám, které se mohou pyšnit dobrými recenzemi – série Skleněný trůn je často velmi opěvovaná a tak jsem se rozhodla jí také vyzkoušet. Původně jsem chtěla jen první díl, abych zjistila, zda se mi vůbec bude líbit, ale krásné balení prvních tří dílů prý bylo lepší. Kniha Poslední už tak skvělé recenze sice nemá, každopádně anotace se mi líbila a tak proč jí nevyzkoušet, při nejhorším jí pošlu do světa.


For Azeroth!
A samozřejmě nemůže chybět můj milovaný svět Azerothu. Ačkoli mi ještě chybí přečíst pár komixů, tak jsem nutně potřebovala i Pouta bratrství. Trojice Anduin, Llane a Medivh prostě nemůže zklamat. Stejně tak jsem potřebovala doplnit svou sbírku o druhý svazek Kroniky Warcraftu, sice netuším, kdy si obě kroniky přečtu, jelikož ještě nemám přečtenou ani tu první, ale jednou si ten čas prostě udělat musím. Zatím se aspoň můžu cítit důležitě, že mám v knihovně nějaké historické knihy, co na tom, že se týkají imaginárního světa.



Trocha té kynologické literatury
Vzhledem k mé velké zálibě v kynologii samozřejmě nesměly chybět knihy i tohoto zaměření (ostatně stejně jako posledních asi 5 let :D ). A tak jsem pod stromečkem našla poslední tituly od nakladatelství Plot, které mi ještě chyběly - Od delfína ke psovi a zpátky k člověku od Gabby Harrisové, Neznám druhé takové zvíře, jako je pes od Františka Šusty, Běhej se psem od Šimona Cipra (jelikož bych se moc ráda už konečně dokopala k nějaké větší aktivitě s Mojem, kterého běhání a tahání tuze baví) a také Pasení se psem od Radka Loučky.

Ach ty slevy

A aby to nebylo jen o Vánocích, samozřejmě jsem si pořídila pár kousků i v povánočních slevách. První den slev v knihkupectví Knihy Dobrovský mi mamka pořídila dvě knihy, na které jsem narazila na internetu a většina recenzí se shodovala v tom, že jsou úžasné. Jedná se o knihy Citový život zvířat a Tajný život stromů od Petera Wohllebena.


No a druhý den slev jsem neodolala a zašla jsem do Knih Dobrovský i já sama. Původně jsem šla jen pro třetí díl série Smrtná zima od Kate A. Boormanové – Oheň srdce. Ale odolejte tolika knihám. Nakonec jsem sáhla po nových vydání učebnice Fantastická zvířata a kde je najít a Bajek Barda Beedleyho. Ty jsem si chtěla pořídit už od chvíle, co jsem je spatřila. Mají nádherné obálky a ty kresby!

A jaký byl váš prosinec a Vánoce? :)

Po krvavé bitvě proti mnoha různým protivníkům je Paige Mahoneyová jako Kmotryně vládnoucí londýnskému podsvětí v neustálém ohrožení. Stabilizace roztříštěného podsvětí bude složitější, něž se kdy zdálo, protože se otočila k Jaxonu Hallovi zády a na svobodě číhají pomstychtiví nepřátelé. Paige ovšem netuší, že její vláda může být již velmi brzy násilně přerušena zavedením Senshieldu, technologie, která by pro komunitu jasnovidců a světa, v němž žijí, znamenala zkázu.

Pro začátek musím říct, že předchozí dva díly série se mi neskutečně dobře četly, a tento nebyl výjimkou. Vlastně celá tato série patří mezi mé nejoblíbenější. Knihu jsem si předobjednala ještě před vydáním a nemohla jsem se dočkat, až se mi dostane do rukou (ano, já vím, mohla jsem si přečíst anglickou verzi, která vyšla už březnu, ale to bych nesměla být líná louskat anglickou knihu).

Třetí díl plynule navazuje na oba předchozí, jako byste četli jen další kapitolu. Kniha byla plná překvapení, hned na začátku autorka odpálí bombu obřích rozměrů, u které jsem opravdu nevěděla, jestli čtu správně. Toto odhalení vysvětlí spoustu věcí ohledně Syndikátu a Prvního Šeolu. Ovšem díky tomuto nabitému startu jsem se trochu bála, aby zbytek knihy nebyl nudný, ale bála jsem se naprosto zbytečně.
 
Paige, nová Kmotryně londýnského syndikátu, má stále tendenci být občas impulzivní a také dělat špatná rozhodnutí (což může být sem tam poněkud otravné). Na druhou stranu je vlastně dobře, že i ona má nějaké chyby, ať už jsou sebevíc otravné, aspoň to není ta unikátní sněžná vločka, která je ještě navíc dokonalá. Jedno z těchto špatných rozhodnutí ovšem dosti zkomplikuje životy vidoucích žijících v Londýně a následkem toho čerstvá Kmotryně padne v nemilost u mnoha nepřirozených. V Londýnské citadele je zaveden Senshield, který začne podstatně omezovat celou komunitu vidoucích a následně je donutí opustit důvěrně známé ulice. Tato část mi mírně evokovala Hunger Games a situaci 13. kraje, což neříkám, že je špatně, spíš to dodá celé atmosféře větší míru úzkosti a naléhavosti.

S Paige a jejími veliteli se podíváme mimo Londýnskou citadelu, dozvíme se, jaká je situace v jiných městech ale i mimo ně. Taktéž nahlédneme pod pokličku fungování komunity vidoucích např. v Manchesterské citadele. Nesmírně mě potěšila část, kdy se Paige setká s příbuznou jedné z jí nejbližších postav z první knihy. Ve mně samotné to vyvolalo radost a asi i mírné dojetí, jen je škoda, že tomuto setkání a rozhovoru nebylo věnováno víc času, myslím, že by to vůbec ničemu neuškodilo.
U některých částí knihy jsem byla opravdu napjatá a mě samotnou absolutně nenapadalo, jak postavy danou situaci vyřeší, jelikož já sama bych si s ní rady asi nevěděla. Samozřejmě se dá předpokládat, že přeci jen všechno dobře dopadne, ale ne vždy je to samozřejmost. U nějaké 310. stránky jsem si ovšem začala říkat: „Sakra, jak tohle jako dopadne?“ A navíc jsem se začala obávat toho, kdy se vlastně dočtu pokračování (tedy spíš kdy se dočkám dalšího dílu).


Ale ať nepíši jen v superlativech, pokusím se na chvíli oprostit od svého já, které tuto sérii tak zbožňuje (toto mé já neberte moc vážně, fakt jsem se musela snažit, abych vůbec něco vymyslela). Za prvé - některé části mi přišly nedostatečně popsané. Celý syndikát se má skládat z tisíců vidoucích, tzn. tisíce lidí, ale když se Vidořád stahoval do podzemí, mohli jsme se dočíst pouze o tom, jak se tam dostala skupinka asi tak 10 lidí, zbytek nic. Stejně tak rozuzlení některých (ne všech!) kritických situací bylo nějaké až moc jednoduché a strohé, například když se vloupají do extrémně důležité továrny nejdůležitějšího vládního projektu a stačí jim spolupráce jednoho člověka, který jim otevře bránu, hurá a je to. Stejně tak při napomáhání při útěku z vězení jedné z nejdůležitějších postav Manchesterských vidoucích, která je navíc odsouzená k smrti. Prostě a jednoduše odejde.

Za druhé - Paige a Strážce, tuhle knižní dvojici mám opravdu moc ráda. Moc se mi líbilo, jak si autorka v předchozích dílech dávala záležet s popisováním a rozvíjením jejich vzájemného vztahu. Dle všeho mezi nimi má fungovat opravdu velmi zvláštní chemie a mají mezi sebou velmi pevné pouto, ale Paige ani po dvou knihách stále neví co chce. Jednou ho k sobě pustí, podruhé dělá že ho nezná, pak ho zase chce ve své blízkosti, pak ho pustí k šípku, pak zase chce být s ním…a on chudák stále trpělivě přihlíží, no trpělivost Strážci opravdu nechybí.

Za třetí – charaktery „nových“ postav. Asi jediné z novějších postav, u kterých mi přišlo, že dostaly trošku prostoru byly Vanceová a Marie Ogněna, ale to je asi tak vše. Myslím, že některé charaktery by si více prostoru zasloužily (a těch pár stran navíc by asi nikoho nezabilo, já osobně bych za ně byla naopak ráda).
Každopádně ať chci nebo ne, ani jedno z těchto negativ mi ani trochu knihu ani čtení nezprotivilo. Jelikož každé negativum je vyváženo zdravou mírou napětí, zvratů a pozitiv.

I něco navíc…

I třetí díl této skvělé série je doplněn slovníkem pojmů, pro případy, že byste přeci jen u některých pojmů tápali, o co vlastně jde. Já osobně jsem s tím nikdy problém neměla, ale na druhou stranu je to celé názvosloví kouzelné. Na začátku knihy máme k dispozici mapu Scionských republik Anglie a Irska s vyznačenými hlavními městy a také všemi citadelami. Dále zde také najdeme hierarchii Vidořádu se jmény všech velitelů, jak sněmu nepřirozených, tak i Ranthenů. Na zadní předsádce je zobrazen strom všech sedmi řádů jasnovidnosti podle legendárního spisku „O podstatě nepřirozenosti“. Podobné přílohy u knih miluju. Na jednu stranu to může být absolutní detail, ale pro mě je to detail, který je tou pověstnou třešničkou na dortu.

Obálka

Obálka třetího dílu skvěle ladí s předchozími dvěma. Je provedena ve stejném stylu, tentokráte má ale krásnou fialovou barvu. Fialová barva bývá dle psychologie barev označována jako symbol duchovna, což k této knize naprosto sedí. Vedle toho je fialová stejně jako u předchozích dvou dílů doplněna zlatou barvou, ve které je vyveden jak hlavní symbol můry na obálce, tak i předsádka knihy a pár dalších detailů, což krásně doplňuje celkovou atmosféru knihy a vlastně i celé této série.
Tato verze obálky byla v anglické verzi použita pro limitovanou sběratelskou edici, takže můžeme být rádi, že právě my máme tyto obálky. Dalším důležitým prvkem, který se nachází jak na přední straně obálky, tak i na hřbetě knihy, je květina, kterou je dle všeho drchnička rolní*. Ta má dle květomluvy znamenat „Buď šťastna a spokojena.“ Což si myslím, že je další autorčina hříčka. Květina není vynechána ani na zadní straně obálky, kde je pouze nenápadně vylisována, stejně jako jsou vylisovány určité symboly i u předchozích dílů.

Co říci na závěr? Opět povedený díl, ostatně jako celá série. Samozřejmě má své mouchy, jsou zde trochu divné momenty, ale na druhou stranu se kniha skvěle čte, je napínavá, je akční, občas možná maličko předvídatelná, ovšem veškeré předvídatelné momenty jsou plně vyvážené plot twisty a momenty překvapení. Moc se mi líbí, jak si autorka pohrála s květomluvou a to nejen, co se týče příběhu, ale také co se týče samotné obálky. Jediné, co se mi opravdu nelíbí je fakt, že na další díl budu muset zase čekat. Neskutečně se těším, co se bude dít dál a jak to dopadne s celým Vidořádem…a také se Strážcem, protože to je prostě sympaťák.

Bohužel s úmrtím Chestera se vyrojila spousta spekulací, co teď bude s Linkin Park (jako by samotná ztráta Chestera nestačila). Což je na jednu stranu asi pochopitelné, ovšem na druhou stranu někteří lidé nevědí, kdy je lepší mlčet a nechat si své dohady pro sebe. Spolu s těmito spekulacemi se totiž ihned vyrojily i reakce na ně, které mi nepřijdou úplně fér ke zbytku kapely.

První z těchto teorií je ta, že Mike převezme roli Chestera. Tu pěveckou rockovou roli. Upřímně fakt nechápu, koho toto napadlo, ale budiž. Ovšem reakce na tuto teorii, které vypustili do světa někteří fanouškové? Je sice možné, že nebyly myšleny nijak proti Mikovi ani kapele, ovšem samy o sobě ve své podstatě prostě proti nim jsou, ať už autor chce, či ne. Říct, že na to Mike nemá, že neumí zazpívat Chesterovy party, že nemá takový rozsah a že půjde celá kapela do kopru – za prvé, asi není absolutně nutné říkat, že Mike nezazpívá Chesterovy party a že na to nemá (ostatně proto je taky zpíval Chester a ne Mike, logicky, stejně tak asi bude mít nějaký důvod to, že rapoval Mike a ne Chester), ale odepisovat celou kapelu v čele s Mikem kvůli ničím nepodložené teorii, která je navíc založená pouze a jen na domněnkách „fanoušků“? Zvláště pak v tomto období?

Pro začátek se držme faktů – Linkin Park doposud nevydali žádné prohlášení, kde by byť jen naznačili, že budou pokračovat a fungovat bez Chestera tak, jako doposud, s tím, že Mike převezme Chesterovu úlohu se vším všudy (a upřímně opravdu silně pochybuji, že by to kohokoli z nich, byť jen na setinu vteřiny, vůbec napadlo). Oni totiž moc dobře vědí, jak moc těžko je Chester nahraditelný, pokud vůbec. Oni s ním nahrávali alba, pracovali s ním, oni vědí, jak unikátní zpěvák to byl. Myslím, že oni sami ještě úplně neví, jak budou pokračovat. A řekla bych, že hodně ukáže nadcházející koncert, kdy kluci poprvé vystoupí bez Chaze.

Samozřejmě naprosto chápu, že se lidé bojí, co bude s kapelou dál. Že jsou momentálně rozhození, že všechno vidí negativně, že bez Chestera pro ně nic už nebude jako dřív. Že se bojí, že Linkin Park prostě skončí. Já se toho bojím taky, ale na druhou stranu mě nikdy nezklamali, což jim prostě nemůžu upřít. Ať vydali jakékoli album, ať přišli s čímkoli, nic z toho pro mě nebylo zklamání, spíše naopak. A ruku na srdce, každé jejich album je jiné. Každé jejich album mělo své přívržence i své odpůrce. Linkin Park si vždycky zakládali na experimentování a silně pochybuji, že to teď bude jinak, i když bez Chestera, jen to pro ně asi teď bude zatím ten největší challenge. Bude to strašně jiné, ale stále to budou oni, budou to Linkin Park.



My, jako fanouškové se hrdě chvástáme tím, jak o nás sám Chester prohlásil, že jsme ti nejlepší fanoušci na světě. Opravdu si tak momentálně připadáte? Mě je totiž z těchto reakcí a dohad dost smutno. Za prvé kvůli Chesterovi – spousta lidí se snaží s jeho smrtí vyrovnat, spousta lidí se snaží stát lepším člověkem, spousta lidí se snaží dělat něco dobrého, protože #MakeChesterProud. Myslíte, že by za tyhle dohady byl na kohokoli hrdý? A za druhé kvůli ostatním členům – oni taky přišli o Chestera, oni byli součástí jeho rodiny, oni byli jeho blízcí přátelé a myslím si, že my bychom měli podpořit je, ne neustále oni nás. Upřímně doufám, že si nikdo z nich tyto dohady nepřečte, protože hádám, že by jim to na jejich rozpoložení nijak nepřidalo.

I géniové mají své limity

A k samotnému Mikovi. Není pochyb o tom, že je to taktéž výjimečný hudebník, výjimečný umělec a také výjimečný člověk. Ale furt je to jen člověk. Od začátku Linkin Park se držel rapování, skládání, hraní na kytaru a vlastně spousty dalších činností. Do zpěvu se ale nijak extra nepouštěl, až na malé výjimky, jimiž byly pokusy jako třeba No roads left, In Between atd. Stačí se jen podívat na Making of Minutes to Midnight (což pokud jste neviděli, rozhodně doporučuji napravit), kdy sám Chester navrhl Mikovi, ať zkusí zpívat on a když nahráli No roads left, sám Chester řekl, ať použijí Mikovy vokály, ne jeho. Sám Chester v Mikovy schopnosti věřil. Samozřejmě nikdy nezazpívá to, co by zazpíval Chester, ale to asi málokdo. Chester byl prostě Chester a Mike je Mike.



Mimo jiné je snad nějaký důkaz o tom, že se Mike někdy pustil do něčeho, na co neměl? Jestli tomuhle člověku něco nechybí, pak je to podle mě rozhodně pokora a je si také rozhodně vědom jak svých silných stránek, tak i těch slabých. Proto mi vůči němu přijde silně nefér vypouštět do světa na sociálních sítích nějaké rozsudky, že to nedá a že na to nemá, ačkoli se o nic takového ani nepokouší.

Samozřejmě chápu, že ne každý, kdo je poslouchá, je zároveň zapřisáhlý fanoušek. A tak je to naprosto v pořádku. Ovšem, je opravdu potřeba se zamyslet nad tím, zda je vůbec potřeba plýtvat energií a časem na něco, co vlastně nemá absolutně žádný užitek? Pokud je máte rádi, tak si je pusťte, užívejte si jejich hudbu, zkuste je na sociálních sítích podpořit. Nemilujete je jako lidi, tak to prostě nechte na nich, dejte tomu čas a běžte raději podpořit někoho, koho milujete. Vykašlete se na nějaké dohady, nechte je, ať si poradí sami, ať se sami rozhodnou podle sebe a všichni budou spokojení. Chápu, že je asi každý říká, že je mizivá šance, že by si něco z toho oni sami přečetli (navíc v češtině), ale jde už jen o princip, nebylo by lepší řešit nějaká duchaplnější témata, nějaká pozitivnější témata?

Sice nejsem orákule, ale jsem si jistá jednou věcí – ať se kluci rozhodnou jakkoli, já je přes palubu nehodím. Neudělala jsem to do teď, ať už vydali sebevětší experimenty, a teď s tím určitě nehodlám začínat. Pokud jste měli Chestera rádi a nebyl vám lhostejný, zkuste být trochu pozitivnější, tak jako byl on. Zkuste být trochu tolerantnější. To že se vám něco nelíbí přeci hned neznamená, že je to bullshit. Nesuďte budoucnost, když nikdo z nás absolutně neví, jaká bude.

20. července letošního roku se stalo něco, co bych nikdy nečekala. Z tohoto světa se rozhodl odejít člověk, který mi byl dlouhá léta inspirací a vzorem, a který se tak nějak stal neodmyslitelnou součástí mého života.

It starts with…

Ten, kdo změnil svět

Co tedy ve výsledku zbývá nám fanouškům? Asi jen stát při nich, být tu pro ně, tak jako pro nás po celé ty roky byla jejich hudba. Pokud i vám na Linkin Park záleží, dejte jim to vědět. Napište jim na facebooku, na twitteru nebo instagramu, nikde není dané, že si to nepřečtou, spíše naopak.

Bal'a dash, malanore,

May your days be long, and your hardships few.

Elune-Adore.